Co s rodinnými firmami?
Ač se v případě rodinných firem nejedná o nic zase až tak světoborného, ač jsou tyto v mých očích vlastně tímtéž co jakékoliv firmy jiné, pouze poněkud zvláštní co se zaměstnanců týká, zajímají se prý o tyto už i naši politici.
Politici, kteří řeší problém, jenž takové rodinné firmy nejednou provází.
Jak je totiž notoricky známo, nikdo z nás nemládne, každý stárneme, a tudíž dříve či později nastává okamžik, kdy je třeba předat pomyslné žezlo mladším. A u rodinných firem v souvislosti s tímto nejednou vyvstává problém s tím, že nadcházející pokolení tyto nechce po svých předchůdcích a u nás vesměs zároveň i zakladatelích převzít.
Potomci zakladatelů rodinných firem prý nejednou nemají o obor, v němž tyto podnikají, zájem, nechtějí za ně převzít zodpovědnost a s odchodem rodičů tak nejednou nastává soumrak takového podnikání, vedoucí nakonec k zániku firmy.
A tak se prý na různých podnikatelských konferencích řeší, jak by se daly a měly takové firmy chránit. A to i zákonem. Protože v některých evropských zemích už tohoto se týkající zákony mají, ovšem u nás tomu tak není.
Už několik našich ministrů pro místní rozvoj v minulosti slibovalo, že se to bude řešit i zákonem, traduje se, že se rodinným firmám po sametové revoluci nevěnovala dostatečná pozornost a podpora a proto je zejména v těchto mezigenerační výměna problémem, jenž je tíží.
Řeší se tu tudíž dilema, zda takové rodinné firmy více .
„Podpořit či nepodpořit, to je, oč tu běží,“ chtělo by se říci Hamletovými slovy. Protože stejně jako někteří politici takové podniky protěžovat chtějí, jsou tu i oponenti, kteří si pokládají otázku: „Proč právě tyto firmy by měly být zvýhodněny proti těm ostatním, nerodinným?“
Což má – podle mne – jednoznačně logiku. Protože v čem jsou vlastně takové rodinné firmy natolik výjimečné, že by měly požívat zvláštní ochrany? Proč by se měly preferovat rodinné obchodní společnosti, vlastněné z nadpoloviční většiny členy jedné rodiny nebo s minimálně jedním členem rodiny ve statutárním orgánu? Proč by se měly chránit rodinné živnosti, na nichž se svou prací nebo majetkem podílejí minimálně dva členové jedné rodiny, z nichž je minimálně jeden držitelem živnostenského osvědčení? Proč by se mělo nějak privilegovat podnikání rodinných firem v polnohospodářské výrobě, v nichž pracují nebo na nichž se majetkově podílejí minimálně dva rodinní příslušníci, z nichž je zároveň jeden i držitelem příslušného osvědčení?
Proč právě existence takových firem má být nějak zvýhodňována? Zejména ve chvíli, kdy – jak už zaznělo – o tuto nastupující generace nemá zájem a ‚pokračování v rodinné tradici‘ by tak pro ni bylo div ne nucenými pracemi?
